Po setmění...

Když se den venku překlopí do večera a pak do noci, vše se ponoří do tmy a zdánlivě jako by zmizí.

Vše se oblékne do odstínů šedé a černé a spíše než věci samotné jsou vidět obrysy.

Ztratí se veškeré barvy, i ty zářivé, které na terase přes den jásají.

Vím, že to tak je přirozené a respektuji to. 

Ono sedět v tom tichu a tmě není někdy vůbec k zahození. 

Člověk také jako kdyby na chvíli zmizí, splyne s okolím, není tak podstatný.

Ego utichne a člověk si uvědomí, že je součástí něčeho mnohem vyššího a čistšího...

Někdy ale - a to, přiznávám, častěji - nechám terasu roztančit plamínky svící, 

které jí propůjčí tajemný nádech, kouzlo. 

Vše se oblékne do jemného teplého žlutavého světla svící, a ocitá se mezi spánkem a bděním.

Je to možná zvláštní, ale právě v tuto chvíli se "probouzím" ještě o krapet víc...

Někdy sedíme na terase s mužem, sklenkou vína a tiše si povídáme. Krásné chvíle.

Častěji zde ale v tichu rozjímám sama a musí přiznat, že si to neskonale užívám. 

Čas pro mě ztrácí roli a myšlenkami se nechávám unášet různými směry... 

časy... tam, kam se tu danou noc mám jednoduše dostat...

"Ticho je vždycky součástí krásné hudby.

Ticho je vždycky součástí krásného umění.

Ticho je vždycky součástí krásného života."

Robert Fulghum

Čím víc se ztiší svět kolem vás, 

tím více můžete uslyšet sami sebe...

Krásné dny i noci

Katka ♥