Vysočina Fest 2018

je třídenní festival, na kterém každoročně nesmíme chybět. 

Koná se v letním amfiteátru, v údolí pod jihlavským náměstím, kde se klikatí řeka Jihlava. 

Je to vždy oslava hudby, zpěvu a tance, lidského setkávání a nevšedních prožitků.

Jedná se o festival napříč různými hudebními žánry. Každý si zde najde jistojistě své oblíbence. Mnohdy pozná i dosud nepoznané. Někdy je zaskočen, někdy mile překvapen. 

Ani letos tomu nebylo jinak.

Byly koncerty, u kterých jsem se na výsost bavila, užívala si je naplno. Koncerty, které se dotkly mého srdce, které mě rozvlněly nejen na rovině fyzické.

Byly i takové, které nebyly šálkem mé kávy, ale přesto jsem je letos všechny dala.

Ale jako ve všem - z čeho je jeden nadšen, to se druhému nemusí líbit, či ho to nudí a naopak. 

Záleží na vkusu, životním období, zájmech, náladě. A tak je to i správné.

Festival v bodech:

* To "nej"  pro mě z celých tří dnů byl jednoznačně koncert skupiny Mig 21. Už jen vstupem frontmana skupiny Jiřího Macháčka na pódium, se musel člověk jednoduše rozzářit. Jeho vtip, šarm, bezprostřednost, srdečnost, umění udělat si ze sebe srandu bylo zcela jedinečné a nakažlivé. Získal si doslova celé publikum. Zapojil do vystoupení i fanoušky, rozvlnil celý dav mexickými vlnami v různých směrech. Nakonec nás pochválil, že jsme "dobrými vlnaři". Spontánně jsme si zatleskali. Technický problém s mikrofonem pohotově, vtipně a lidsky mile komentoval. Jeho hrátky se slovy - ať už když mluvil či v textech písní - vytvořily nejednou úsměv na tváři.

* Skupina Jelen - ačkoli jsem ji do této chvíle vnímala pouze z rádia, tak velmi mile překvapila. Člověk měl pocit, že se setkal s dobrými kamarády, atmosféra byla příjemná, přátelská, velmi pospolitá. Jejich písně roztleskávaly spontánně publikum, aniž by se o to musela skupina sama přičinit. Písně pěkné, melodické, s poselstvím. Krásné.

* Chinaski byli skvělí jako vždy. Co píseň, to skvost.

* Marek Ztracený, Xindl X, Mandrage, Divokej Bill, Vašo Patejdl, Sebastian - ti všichni byli báječní.

* Lenny si mě získala svou bezprostředností, tím, jak si koncert naprosto viditelně a "čistě" užívala.

* Ve chvílích, kdy skupiny vypnuly mikrofony a začala zpívat sborem masa lidí velmi silně a hlasitě texty jejich písní, běhal mráz po zádech. Sílou okamžiku, lidskou sounáležitostí. To byly jedny z těch "pravých" okamžiků, kdy se téměř zastavil čas.

* Byly i chvíle, kdy se člověku draly slzy do očí. Krásou, něhou, dojetím. Chvíle, kdy celým tělem projelo neviditelné, ale velmi citelné světlo a teplo...

* Proběhl i polibek na tvář od cizího muže... jako poděkování, že jsem ho navedla tím správným směrem... :o)

a pozvání jiným na pivo, které nepiji... :o)

* Kde se vzala, tu se vzala bolest hlavy, která mi dělala v pátek společnost. Omezila jsem tedy konzumaci Kingswoodu a na mochito jsem si nechala zajít chuť :o)

* Na některých koncertech jsme byli s mužem svým věkem spíše ti starší, na některých ti nejmladší. Já jsem se cítila ale všude jako doma :o)

* Když jdu na koncert, nemůžu sedět. To k sobě nejde. Dojem je pak o polovinu chudší. Kromě jednoho jsem si všechny užila v kotli, v srdci fanoušků, tam, kde je zážitek nejsilnější. 

Nelitovala jsem ani jednou.

* Čtvrtek, pátek, sobota + neděle po festivalu jsou jediné dny v roce, kdy nemusíme nic a můžeme a děláme jen to, co chceme. Užíváme si, oslavujeme. Jsou to také jediné čtyři dny v roce, kdy se můžeme "vyspat do růžova". To znamená vzbudit se až tehdy, kdy si o to tělo samo řekne a je na to připraveno. To byl luxus.

Dnes je pondělí a já stále tančím, zpívám, jedu na neviditelné vlně...

Užívejte léta, koncertů a festivalů. Je to neskutečný příliv energie a radosti, 

která vám vydrží hodně dlouho.

Katka