Zrcadlení...

... bylo první slovo, které mě při pohledu na tu krásu napadlo.

Když nádheru zrcadlíte tak zesílí, umocní se.

Mnohdy mám pocit, že v odraze na vodní hladině je obraz ještě krásnější než v realitě, 

ačkoli je pomíjivý.

Aby člověk mohl spatřit takovouto krásu, je zde jeden důležitý předpoklad. Nesmí foukat vítr, který to někdy škodolibě kazí. Vytváří na hladině vlnky, které vodu zčeří do té míry, 

že svět obrazu na hladině se uzavře.

My ale měli štěstí. Svět krás se nám ukázal v plné nádheře a dvojnásobnou silou.

A to jsem původně k rybníku ani nechtěla jít...

... a o jak moc bych se ošidila... a tak to v životě chodí se vším.

Mnohdy se nám něco nechce. Když se ale přemluvíme a přece jenom to uděláme, tak se někdy nestačíme divit. Co nádherného zažijeme, uvidíme, koho zajímavého potkáme, jak pookřejeme.

Nejednou jsou to doslova klíčové vzpomínky.

Není rybník jako rybník.

Tento znám celý svůj život. Jako malá holka jsem se v něm koupávala, hrála si v okolí. Pozorovala zde západy slunce, snila, byla. Patří ke mně víc než kterýkoli jiný, a já k němu.

Za těch necelých čtyřicet let se pramálo změnil... stejně jako já...

... pár rozdílu by se na obou stranách našlo, ale kdo by se tím chtěl zabývat a zdůrazňovat to :o)

Já i on rosteme jen a jen do krásy, zrajeme jak víno, moudříme a mnohdy si připadáme zase jako malí... svou radostí ze života, rozverností.

  

Až půjdete zase jednou k rybníku, koukejte s očima a srdcem dokořán. 

Stojí to za to!

Krásné dny

Katka ♥