Vyrážíme do lesa...

co na tom, že se ochladilo.

Fučí jak na Solisku.

Když to nevyšlo v sobotu, vyjde to v neděli.

Bereme košík i na houby. Co kdyby?

Tomáškovi se nechce jít hledat jeho malý do pokojíčku, tak zvolí jinou variantu.

Začíná z košíku, patřícího mé kamarádce Martě, vyskládávat jablíčka, které jsme od ní dostali, ven.

"Co to děláš?!" Sice blbá otázka, ale nedalo mi to, ji nepoložit.

"Beru si košík!"

"Ten ale není náš!"

"To nevadí, Martě by to určitě nevadilo!"

Nakonec jsme si ho nevzali. :o)

 

 

 

 

Když se člověk správně a opravdicky DÍVÁ,

vidí NEVÍDANÉ.

 

  Našli jsme dvě houby. Praváka a růžovku. Byli jsme na to čtyři.

Když jsme přicházeli k autu, zrovna nastupovala do auta posádka sousedního vozu.

Dvě osoby - tři houby.

Zuzanka nakoukla k nim do košíku, pak koukla k nám, na nás a okomentovala to:

"To jsme tedy ale ostudy!"

 

Já jsem se tak necítila.

Měla jsem svůj koš plný... mechů, borůvčího, jetelíčku, šišek různých velikostí, a dostalo se i na kytičku pomněnek, které rostly podél cesty.

Má mise splněna.

Nádhera!

 

Když jsme vylezli z lesa, přečetli jsme si nápis na ceduli na kraji lesa.

 

VSTUP JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ.

HROZÍ PÁD STROMŮ.

 

K.