Velikonoční neděle po obědě. Čtyři trochu se nudící děti.
Co teď? Pohádka v televizi? Mobilní telefony a počítač neberu jako zábavu.
Spontánní nápad.
Zahrajeme si hru - "NAMALUJ SI SVOU KRASLICI"
Chvíli proběhlo jemné nesouhlasné bručení, ale nakonec se děti nechaly lapit do tvořících sítí.
Sundal se ubrus ze stolu, donesly se papíry, pastelky, voskovky. Zasedli jsme všichni kolem stolu.
Do malování byli kromě dětí nakonec, chtě - nechtě, zataženi i dospělí... ačkoli o tom zprvu neměli ani zdání. Jediná babička, která sklízela nádobí po obědě, byla ušetřena.
Nakonec jsme se - já, sestra i děda - natahovali po pastelkách a voskovkách a spřádali plány.
Vrátili jsme se do dob, kdy jsme byli dítka školou povinná... do hodin výtvarné výchovy, kdy jsme, stejně jako teď, tématicky pracovali na dílech.
Dílech více, či méně vystavovatelných, více či méně chválených, více či méně pochopených... :o)
Dnes jsme ale tvořili pro zábavu, pro potěšení, pro radost, pro radost s dětmi.
Každopádně, dali jsme do toho vše a malovali na naše maximum. To se cení a to byla výhra všech.
Někdo dokonce prolomil i nějaký ten blok. Že, Janí?! :o)
A pak že terapie musí být drahou záležitostí! :o) Stačí jedno vejce a je to!
Někdo se učil trpělivosti a odolat touze radit, jak by to bylo "nejlepší". Že, dědečku?! :o)
A koho je čí kraslice?
Horní řada, zleva: sestra Janka, neteř Barča, neteř Ája, dcera Zuzanka
Dolní řada, zleva: syn Tomášek, já, děda, opět Zuzanka
Ačkoli se někteří (některá) snažili upřednostnit svůj obrázek, že to je bezpochyby ten nejhezčí, tak jsme se nakonec shodli na tom, že vyhrály všechny. Každá kraslice byla malována s láskou, nadšením, velkou snahou a chutí. Všichni si dali záležet. A to je to nejvíc ♥.
Hezký večer
Katka ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat